Dlouho jsem nepřidala článek, protože mé dny vypadaly stále stejně. Většinu prázdnin měla Ella kemp. Ráno jsem ji tam na 9 odvezla a s Harrym jsme mohli jezdit na kratičké výlety, kam se nám zachtělo. Od 11:45 do 12:45 měla Ella oběd, musela jsem připravit oběd, dovézt ho do parku a tam jsme se společně najedli. Ve tři jsem ji vyzvedávala a volno jsem měla od 6. Většinu dne jsme k mé smůle trávili na hřišti a v horku. Byla tu totiž na návštěvě HM mamka a když jsme byli všichni v domě, začínali jsme šílet. Děti s každou blbostí běhali za mamkou nebo babičkou a mě neposlouchali. Naštěstí tato část prázdnin utekla rychleji, než jsem doufala.
Od tohoto týdne mám obě příšerky doma. Objíždíme doktory, jezdíme na výlety a snažíme se být co nejvíce zaneprázdnění, jinak děti vyvádí bláznivé věci. Tento týden začali být i neskutečně protivní. Ella se mnou nemluvila, Harry jen kňučel a já myslela, že se zabalím do kufru a odešlu domů. Když mám volno, tak je mám věčně v pokoji, proto nejraději utíkám kamkoliv ven.
Jednoho krásného dne jsme se vydali k doktoru. Juliet potřebovala očkování a Harry měl prohlídku. Během toho HM zavolal chlápek ze servisu, že je její auto opravené. Zavezla jsem ji tedy do servisu a jela se všemi dětmi domů s tím, že ona pojede za námi a ještě se staví pro nákup na oběd. Klasicky jsme vyházela všechny děti z auta, pobrala miliardu věcí a vydala se do domu. Chvilku po otevření dveří začal houkat alarm. Vůbec jsme netušili, co se děje. Nikdy se u nás alarm nezapíná. Jenže to nejhorší přišlo. Nemám heslo k alarmu. Děti ječeli, vřískali, pobíhali. Pochytala jsem je a vydala jsem se na zahradu. Juliet naštěstí stále spala díky očkování, ale blížil se čas krmení. Já už se viděla, jak běžím do domu, za houkání alarmu, pro lahev a mlíko. Volala jsem HM, ale ta telefon nezvedala. Spadl jí v autě na zem, poté na něj zapomněla a šla do obchodu bez něj, jak jsem se později dozvěděla. Zavolal mi chlapík od ochranky a něco hrozně rychle drmolil, do toho na mě pořád mluvily děti a já čekala, až se mě zmocní šílenství. Na chlápka v telefonu jsem spustila ať mluví pomaleji, děti sem vyslala hrát si s čímkoliv chtějí a snažila se situaci řešit. No moc jsem ji nevyřešila. Alarm odpojit nemohli, protože si nemohou být jistí, s kým volají. Seděli jsme tedy na zahradě a čekali, co se bude dít dál. Děti kňouraly, že jsou hladové a chtějí na záchod. Nebyla jsem na tom o moc lépe. Snažíme se všichni dodržovat zdravý pitný režim a v tuto chvíli se to jevilo poněkud nešťastným rozhodnutím. Zahlédli jsme někoho v domě a doufali, že je to HM. Byla to policie. Rozdala jsem rozkaz: "Nesahat na Juliet!" a rozeběhla se do domu. To už naštěstí dorazila HM, která alarm vyresetovala a hledala nás. Obě jsme tam pobíhaly jako slípky. Já brebentila, že musím zpátky, že tam je Juliet sama se staršíma dětma a Edel křičela, kde jsou děti. Letěla hned za mnou, protože se o ně hrozně bála. Policie byla naštvaná, jelikož jsme absolutně ignorovaly, co nám říkají a nakazují. Prostě jsem se rozběhly k dětem na zahradu a policii neřešily. To je nejspíš trošku naštvalo. Odvedli HM ke garáži a začali vyšetřovat, co se stalo. Naštěstí to byla jen hloupá situace a vše se vysvětlilo. Ještě asi dvě hodiny poté, jsme se všichni smáli.
Za dva týdny se chystáme s Katty do Atlantic City, oslavit její 21 narozky. Nemohu se dočkat. Máme ubytování s výhledem na oceán, já si koupila červené šaty do Calvina Kleina a vše již plánujeme. Doufám tedy jen, že ten víkend přežiji ve zdraví já i má játra. Musíme totiž zapít i začátek školního roku. :D
Během psaní vedle mě sedí obě příšerky a mlátí do mě, protože jim nevěnuji pozornost. Je nadlidský úkon vysvětlit jim, že mám volno a ráda bych byla v pokoji sama. Co nadělám. Mohu jen doufat, že existují i hezké psychiatrické léčebny, né jen ty z hororů. Po au pair kariéře si tam asi na chvilku zamluvím pokoj. :D
