Pojištění

Slíbila jsem porovnání pojištění od České Pojišťovny a nabídky od pojišťovačky. Bohužel se mi už neozvala, tudíž jsem uzavřela smlouvu s Českou Pojišťovnou. Mají přímo celosvětové pojištění pro au pair.

 Pojištění zahrnuje:

Pojištění léčebných výloh a asistenční služby -  6 000 000,- (Jde i snížit, ale nepřijde mi to, jako moc šťastné rozhodnutí. Nikdy nevíte, co se může stát.)

Pojištění odpovědnosti za škodu občana -
1) Za újmu na zdraví - 3 000 000,-
2) Za škodu na věci - 1 000 000,-
3) Za škodu finanční - 1 000 000,-

Úrazové pojištění -
1) Za dobu nezbytného léčení v % - 40 000,-
2) Za trvalé následky úrazu - 400 000,-
3) Za smrt následkem úrazu - 200 000,-

Pojištění cestovních zavazadel - To jsem si nesjednávala, protože letecká společnost je na ztracení zavazadel taky pojištěná a paní v pojišťovně mi řekla, že je to zbytečné. Navíc je toto pojištění v základním pojištění od APIA.

Pojištění právní ochrany - 200 000,-

Pojištění zásahu horské služby - 500 000,-


Pojištění jsem si sjednala online, protože je na něj poté sleva 10%. Na stránkách ČP pouze vyplníte jednoduchý formulář a zvolíte si způsob platby. Můžete si zvolit, zda vám pošlou potvrzení o pojištění poštou či na email.

Doufám, že můj i váš pobyt v USA bude bez problémů a tyto služby nebude potřeba. :)

Dárečky pro HF

Také si neustále lámete hlavu nad tím, co přivézt rodině? Spousta holek vám řekne, ať koupíte nějaké drobnosti. Jenže jaké? Vrtalo mi to hlavou dost dlouho, ale nakonec jsem pár věcí vybrala. Ráda bych přidala i fotky, ale bohužel ty dny nějak rychle letí a když už nejsem v práci, tak pořád něco zařizuji, obvolávám nebo běhám do práce kvůli různým drobnostem, které je potřeba vyřešit. Přijdu si jako chobotnička. Ach ano, potřebovala jsem si trošku postěžovat. :D
Teď zpět k těm dárkům. :)

Mám miliardu omalovánek s krtkem, makovou panenkou, štěňátkem, které ukradlo med atd. Očekávám, že mě s tím děti pošlou do háje, protože jich je opravdu moc. :D Ale z čeho mám velkou radost jsou omalovánky s krtkem, u kterých jsou i voskovky s krtkem. Omalovánky jsou vděčný dárek. Jsou lehké, snadno se vejdou do kufru a děti na nějakou chvilinku zabaví.

Poté jsem vybrala pro děti hrnečky s bobem a bobkem. Jsou jednoduché bílé a na nich jsou tři obrázky s králíky z klobouku.

Také jsme s Katty sehnaly papírové maňásky na prsty v levných knihách. Zabere to málo místa v kufru, nic to neváží a třeba se s tím dětičky zabaví. Navíc mi kolikrát přijde, že čím větší blbost dětem dám, tím větší radost mají. :D

Rodičům jsem koupila strakonický dudácký bylinkový čaj a domácí bezovou šťávu v dárkovém obalu. Roku 2015 získala první místo na živitelce v Budějovicích.

Vůbec jsem netušila, co HP koupit. HM možná vezmu ještě nějakou kosmetiku z Manufaktury. Na víkend jedu do Prahy, tak se ještě podívám po nějakých drobnostech. Tedy pokud mi zbudou peníze. Chci vzít útokem knihkupectví. Jsem neskutečný knihomol a není neobvyklé, že si koupím během jedné návštěvy obchodu 4 knížky. Časem sem možná přidám i pár knížek, které mi přirostly k srdci. Ale nechci tady z toho zase udělat skládku všech možných i nemožných článků. :)

První skype

První skype s rodinkou, je pro většinu budoucích au pair noční můra. Je to pochopitelné. Chcete udělat dobrý dojem. Řešíme oblečení, účes, místo. Předem si připravujeme odpovědi i otázky. Některé i přidáváme neustále ty samé dotazy na fb skupinu. Chápu, chcete podporu, porozumění a pár vlídných slov na uklidnění. Hladově hltáte každou radu.

"Dej si panáka, uvolníš se!"

Chceme být jednoduše dokonalé. Zkuste se na to ale podívat z pohledu rodiny. Chápou, že mluví s někým z cizí země, kdo není rodilý mluvčí. Pokud jim vadí úroveň vaší angličtiny, nejsou ti vhodní. Mohou si sehnat au pair třeba z anglie. Jeden z hlavních důvodů, proč jedeme do USA, je přeci zlepšení angličtiny. Nebojte se drobných chyb, ve většině případů jsou roztomilé. Nepřehánějte to s makeupem a účesem. Kdybyste vy byli na jejich místě, koho byste si vybrali? Holku, která má na sobě spoustu makeupu, ve vlasech lak a je v křeči nebo holku, která je přirozeněji namalovaná, pár vlasů jí trčí bůh ví kam a směje se vlastním chybám? :) Nic se nemá přehánět a vše má své meze, ale zlatou střední cestou se většinou nic nepokazí.

Na prvních skypech jsem také byla nervózní, v křeči, namalovaná, připravená. No teď se sama sobě směju. I když, jeden "trapásek" tu byl. Táta zrovna začal vrtat do zdi, když jsem skypovala s mou HM poprvé. No já vůbec netušila co dělat. Začala jsem koktat, že on je ten typ člověka, co pořád něco opravuje. HM se smála, že její táta je to samé. Tak jsme si zanotovaly, že je doma vždy nějaké auto na opravení či motorka. Chvíli neposedí a dělají rámus. Na druhém skypu s mou rodinkou jsem vypadala tragicky. Letěla jsem přes celé město na kole, abych skype stihla. Vlasy jsem měla jako vrabčí hnízdo, rudé tváře jak Marfuša, ale co. Budu s nimi rok nebo dva žít, jen ať mě vidí i rozčepířenou a uřícenou.

Každý den přeci nebudeme namalované, svěží, veselé. Ráno budeme opuchlé, rozcuchané, rozespalé, ale oni také. Všichni jsme jen lidé. Neřešte první skype. Pokud o vás stojí a líbíte se jim, tak to vaše líčení nezmění. Má HM mi psala, že se těší na skype, protože konečně uvidí mou osobnost. A o tom to asi nakonec celé je. Usmát se na sebe, podívat se rodince do očí, zasmát se s nimi. Mělo by vám s nimi být fajn i po skypu. :)

Všem, které čeká první, druhý či třetí skype přeji hodně štěstí. Tu svou pravou rodinku určitě najdete. Jen si je občas potřeba počkat. :)

Mimochodem, ne nedala jsem si panáka. :D

Já jsem holka ze Strakonic...

Jak nadpis napovídá, jsem ze Strakonic. Zároveň je to také konec jedné folklorní písničky. Rozhodla jsem se postupně přidávat články o mě a mých zájmech, abych vám trošku přiblížila, kdo vlastně jsem. První článek bude o mé velké vášni a lásce, folkloru.

K folkloru jsem se dostala v malé vesničce na hranicích Česka a Slovenska. Ve Strání. Mohu bez přehánění říct, že zdejší folklorní soubor je plný úžasných, milých a přátelských lidí, kteří mi neskutečně chybí. I jako naprostý začátečník, co se krojů i folkloru týče, mě sebou brali na průvody a akce. Jsem jim za to velmi vděčná, byly to úžasné chvíle. Slavnosti vína v Uherském hradišti byly první akce, kde jsem na sobě měla kroj a okamžitě jsem si jej zamilovala. Poté následoval i krojový ples, vystoupení v Praze a nakonec účast na Folklorním Festivalu ve Strážnici.  Musím říct, kdo folkloru propadne, už se bez něj neobejde. I v běžném životě nosím ve vlasech folklorní stuhy, které se mnou poputují i do USA. Když jsem pracovala v restauraci, kde jsme nosili předepsané oblečení, jsem do drdůlku vplétala folklorní stuhu.

Není jednoduché si obléci kroj, do některých se ani slečna sama neobleče. Kolikrát to není ani pohodlné, ale to ke kroji patří. Mít na sobě kroj je čest. Obzvláště, když si uvědomíte, že některé krojové části mají i 100 let. Být v kroji, je nepřekonatelný pocit. Nemáte na sobě žádné zbytečné doplňky. Je přesně dáno, jak mají být naškrobené rukávce, nažehlené spodnice, kam má být umístěná která mašle. Kroje jsou umění, které dlouhou dobu upadalo, ale v poslední době se jim začíná věnovat více a více mladých lidí, což mě neskutečně těší.

Pohybovala jsem se v souboru Javorina ze Stráni i v Prácheňském souboru ze Strakonic. Moravský folklor mi přirostl k srdci poněkud více, ale i český mám moc ráda. Každý má něco, co člověka chytne za srdce. Je důležité nezapomínat na tradice našich předků a připomínat si je. Jsou naší součástí, i když si to neuvědomujeme. Každý je má v sobě zakořeněné, kdybychom je zapomněli, ztratili bychom část sebe.

Víza a návštěva ambasády

Konečně nastal ten den, kdy mi mohli říct, že vůbec nikam nepojedu. :D Ale hezky popořadě.

Ráno jsem samozřejmě vymáčkla několik budíků, než jsem se dokázala vykutálet z postele. To už jsem si říkala, jestli vůbec stíhám autobus. Bohužel jsem ho stihla. V autobusu mi bývá hodně špatně a kolikrát ani spánek nepomůže. Tak tomu bylo i tentokrát, ale ten nejhorší stav jsem díky bohu nějak zaspala. Koupila jsem si kávu a šla vyzvednout Katty na nádraží. Jako vždy jsem si tam sedla a začetla se do knížky. Chuděra na mě musela počkat, než dočtu pár vět a zjistím, že manželka hlavního hrdiny umřela. Poté jsme se vydaly do CA. Dita nám předala dokumenty potřebné pro žádost o vízum, dala nám pár rad, zodpověděla otázky a mohly jsme putovat dál. Procházely jsme se kolem Čertovky po Kampě a fňukaly, jak nám bude Praha chybět. Po prvotním zabloudění jsme dorazily k ambasádě a zjistily, že máme ještě spoustu času. Vydaly jsme se tedy na další procházku po okolí.
Před ambasádou jsem musela chvilku počkat, protože Katty šla první. Během mého čekání přišel k ambasádě starší pán a přesvědčoval ochranku, že prostě musí dovnitř. Když se ho ochranka poněkolikáté zeptala, ať jim řekne důvod, řekl pouze, že se chce na něco zeptat. To jsme na něj všichni koukali, jak kdyby se zbláznil. Ochranka se mu snažila vysvětlit, že si má napsat email a pán nakonec s bručením odešel. Toť menší vsuvka, protože mám psavou a v práci není co dělat. :D Nakonec jsem mohla dovnitř i já. Odevzdala jsem telefon, sluchátka i nabíječku. Projeli mi kabelku tou věcičkou, co mají i na letišti. Trošku mi zatrnulo, jestli v kabelce nemám nůž. Tátovo výchova mě totiž naučila, že ho mám vždy nosit u sebe a občas nějaký zatoulaný v kabelce objevím. Prošla jsem rámem, dostala visačku a vydaly jsme se do prvního patra.
Vzaly jsme si čísla a čekaly. Nejprve se jde k prvnímu okýnku. Tam byl pán, který mluvil česky. Byl moc milý. Vzal si od nás potřebné dokumenty, popovídal si s námi a šly jsme si zase sednout. Postupně si volali lidi k druhému okýnku. Tam byla Američanka. Nejprve jsem přiložila prsty, kvůli otiskům, ke snímači. Paní se zeptala jak se mám, kde budu bydlet, kolik dětí budu mít. Po těchto pár otázkách řekla, že má víza jsou schválená. Juchuuuu! Mohly jsme tedy jít. Ovšem už jste si stihli určitě všichni povšimnout, že se mnou to tak jednoduché není a vždy musím něco zkomplikovat. Dopředu musím podotknout, vždy zmatkuji až po nějaké stresující situaci. Došly jsme si pro věci k ochrance. Musely jsme odevzdat visačku, abychom dostaly své věci. Úplně jsem zapomněla, že ji u sebe mám.  Měla jsem ji připnutou na šátku a neviděla ji. Pán mi pořád opakoval, že to potřebuje, aby mi mohl vrátit věci. Kdyby aspoň řekl "Chci tu visačku." :D No já vůbec netušila, co po mě chce. Pak mi Kačka odepnula visačku a musela mu jí chudák podat sama. Taková ostuda. :D

Poté mě Kačka vzala do výborné veganské restaurace Loving Hut. Nejsem vegan ani vegetarián, ale moc ráda ochutnám různá jídla. Moc mi tam chutnalo a určitě tam ještě někdy zavítám. S pociťující únavou jsme ještě nakoupily pár dárečků pro dětičky. Doufám, že mě s tou miliardou omalovánek s krtkem nepošlou dětičky někam. :D K večeru jsme se rozloučily s tím, že se potkáme za měsíc na letišti a jely jsme domu.

 Jestli vás čeká návštěva ambasády, vůbec se nebojte. Není to vůbec hrozné, jak většina z nás očekává. :) Teď už mě čekají jen dva týdny v práci. Poté dva týdny příprav na odlet. A letííím. :)

Ještě si tedy musím zřídit připojištění. Připojistit se můžete buď přes agenturu nebo kdekoliv jinde. Já se přikláním k pojištění u České Pojišťovny, ale ještě mi známá zjišťuje další nabídky pojišťoven. Až si nějaké vyberu, napíši sem o tom také článek. Popřípadě porovnám nabídky od různých pojišťoven.

Na závěr bych ráda dodala. Pokud jste vyděšené z odletu, nejste v tom samy. Odletět na tak dlouho je velký krok do neznáma. I já z toho mám strach, ale zároveň se těším. Vím, že bych si vyčítala, kdybych si tento sen nesplnila. Hoďte strach za hlavu a jděte kam vás srdce táhne. Moc ráda si přečtu blogy o tom, jak si plníte své sny. :)

PS: Trpím úchylkou, fotit si své jídlo. Burgery jsou veganské a opravdu bezkonkurenční.

Víza - proč to dělat jednoduše, když...

Ano, ano, konečně jsem se i já dostala k vyřizování víz. Přijde mi, že jsem chodící katastrofa. Rodiče mě raději měli pojmenovat chaos, protože vše zamotám.

Fotka byla kupodivu to nejmenší. Natočila jsem si vlasy. Spálila jsem si při tom krk a všichni se mě ptali od koho mám ten cucflek. Marně jsem vysvětlovala, že to je od kulmy. :D Šla jsem domu celá spokojená, protože jsem očekávala, že vyfocení bude tou nejhorší částí. Omyl slečno Čampulková, to nejtěžší vás teprve čeká. Paní ve fotolabu mi řekla, že mi fotku pošle na email, abych mohla večer začít vyplňovat žádost o víza a pro vytisknutou jsem si měla dojít druhý den. Jenže mi žádná fotka nepřišla. Dala jsem se do vyplňování i bez ní s tím, že ji tam potom dodatečně vložím. Když jsem si hrdě další den přinesla fotku na fleshce. Zjistila jsem, že jsem někam zahrabala číslo žádosti a že se k ní už nedostanu. Celý proces vyplňování tedy začal od začátku. Jméno, číslo pasu. Bla, bla, bla. "Provozovala jste někdy prostituci?" na tuto otázku, a jí podobné, nikdy nezapomenu. :D Konečně jsem se dobelhala ke konci. Už jen donést peníze do banky a zaplatit poplatek. Druhý den jsem tedy šla do města. Až večer doma mi došlo, že jsem v té bance nebyla. Naštěstí mi táta peníze poslal a tím mě zachránil. S kamarádkou, která letí ve stejný den, jako já, jsme zaplatily poplatek a naplánovali si návštěvu ambasády na stejný den.

Tímto bych ti Kačí chtěla neskutečně poděkovat, protože bez tebe bych nikdy nikam neodletěla, jelikož by mě z toho všeho zavřeli do blázince. A jsem moc ráda, že nejsem sama v rozčilování nad vyplňováním čehokoliv. :D
Na ambasádu míříme ve čtvrtek 14.4. a hned poté do veganské restaurace a sekáčů. Neskutečně se těším. Hlavně proto, že se uvidíme poprvé. Píšeme si už takovou dobu, celým procesem procházíme společně a teď se konečně setkáme.

Držte nám palce. :)