Půlka týdne za mnou :)

Je první půlka týdne za mnou a udála se toho spousta, co stojí za sdělení. Byly to většinou věci, které mě potěšily a proto bych je ráda sdělila světu. :)

1. Naučila jsem se řídit v USA: Má první jízda byla plná stresu. Jel se mnou HD a já měla oči navrch hlavy. Jednou jsem nechtěně dupla na brzdu, když sem chtěla jakoby sešlápnout spojku. Ale pak už to šlo. Teď si tu jezdím po silnicích, jak fík. (Když nepočítám chvíli, kdy jsem se ztratila až k oceánu.) Dnes jsem podnikla i delší cestu s Harrym v autě a bylo to fajn. Je to všechno o zvyku. Máme auto s parkovací kamerou a všema možnýma udělátkama. Prý pořídí ještě třetí auto. Modlím se, aby mi zůstalo toto. Nechci se přeučovat na jiné, když jsem se naučila s tímhle autobusem. :D

2. Obě děti mě poměrně respektují: Snad nikdo nemůže říct, že ho děti poslouchají na slovo a jsou jako beránci. To ani ti moji. Ale v mezích poslouchají a jsou hodní. Několikrát za den sice slyším, že někdo někoho praštil, někdo někomu něco vzal, ale stejně je mám ráda. Navíc výchova HF mi naprosto vyhovuje. Je podobná tomu, na co jsem zvyklá. Absolutně na nic si nemohu stěžovat.

3. Sprcha: Určitě jste si už všimli, že mám v pokoji trošku potopu. Zítra konečně přijde někdo na opravení. Voda se mi tu objevila ještě jednou a už se modlím, aby to uschlo, protože už vlhkost trochu pociťuji na plících. HF mi nabídli, že mohu být v pokoji pro hosty, ale já si tu svou komůrku zamilovala.

4. Macy's: Ano, už jsem stihla vběhnout do obchodů. Mé první kroky zamířily do Macy's a zítra tam jedu zase. Ulovila jsem pár pěkných kousků v neskutečných slevách (Sako stálo před slevou 70 dolarů a po slevě 20 dolarů.) Hopskala jsem si tedy vesele k autu s novým oblečením a kávou v ruce. Musíte sice hledat, ale za to kolikrát objevíte opravdu krásné kousky.

5: Mega balení: Už jsem se zmiňovala o velikánském balení ústní vody, které jsem objevila. Jenže jsem objevila něco ještě více šokujícícho. Velikánské balení šťourátek do uší. Je jich tam 500. To mi asi vystačí na celý rok. No já tomu pořád nemůžu uvěřit. Mimochodem, menší balení fakt neměli.

6: US telefon: Asi to není kdovíjaké terno, ale mám US simku. Můžeme si  vesele brebentit s Katty a neřešit WiFi. Což je prostě spása. Ale je docela fajn, když u sebe nemusíte nosit telefon, protože je volání hrozně drahé. Občas bych telefon nejraději zahodila a nechala si jen svou českou simku, jako na školení.

7: US bankovní účet: Tady prostě skoro nevedou hotovost, jakmile s ní platíte, jste divní. Konečně trochu zapadnu a budu moc platit jednoduše kartou. Víte jaká je to ostuda, když pořád po kapsách lovíte dolary, když všichni ostatní udělají jen píp a jdou?

8: Zařizování: Má angličtina není žádné terno, ale musím se poplácat po rameni. Dnes jsem se dokázala domluvit s chlapíkem, který nám má na zahradě likvidovat včely a s paní, která pomáhá Harrymu s výslovností. Je to pro mě docela změna, komunikovat s lidma mimo HF.

9: Houpací křeslo na verandě: Z čeho mám největší radost je můj čtecí koutek. Naprosto jsem si toto místo zamilovala. Nevím, co k tomu dodat. Veranda, houpací křeslo, čaj, knížka a příroda kolem. Co víc si přát? Snad jen čokoládu. :3

A nakonec menší upozornění. Pijte, pijte, pijte. Vodu! No, možná i to víno a whiskey. :D Dnes ráno jsem vstala a asi po třech minutách sem sebou flákla o zem, jak brambora. Přímo před HM a Ellou. No obě byly v šoku. Chvilinku poté jsem se probrala a hned začala komunikovat, tak se trochu uklidnily. Ale s Ellou jsem si o tom musela promluvit i po škole, protože byla očividně opravdu otřesená a chovala se zvláštně. Je mi úplná hanba, že se to stalo. Měla jsem dojem, že piju dost. Možná tomu napomohla i změna prostředí a neustále se měnící počasí. Buďte opatrní, ať už jste v USA, Česku, Anglii, či kdekoliv jinde. :)

Co si mám vzít do Ameriky?

Před odletem si asi všichni klademe stejnou otázku. Co potřebuji a co ne? Je to těžké a individuální rozhodování. Například já vezla 8 knížek a díky tomu sem neskutečně bojovala s váhou kufrů. Ale ani jednu jsem nechtěla nechat doma. Raději jsem vyházela oblečení. :D Tady vám vypíšu pár věcí, které jsou pro mě nepostradatelné během starání se o děti.

Hodinky: Bez hodinek jsem momentálně, jak bez nohy. Nemám čas věčně lovit telefon v kabelce nebo ho tahat po kapsách. Pohodlnější a praktičtější jsou hodinky. Nikdy jsem je moc nepoužívala, ale tady? Nandavám je hned ráno a sundavám až v noci. Nehledě na to, pokud jedete přes APIA, nebudete moci mít u sebe telefon ani jako hodinky.

Vlhčené ubrousky: Ty nosím vždy v kabelce nebo v malinkém sáčku v kapse. Hodily se mi v letadle na osvěžení, ale ani v USA jsem je nezahodila. Stále je co čistit. Jogurt na puse, bahno na tváři, flíček na botě. Prostě cokoliv je třeba, aby děti nevypadaly jak umouněný. :)

Džegíny: Vždycky mi tento trend přišel zvláštní a nikdy jsem žádné neměla. Ale světe div se, dnes sem si jedny zkoušela a ve čtvrtek si jich jedu koupit zásobu. Jsou naprosto dokonalé. Pohodlné jako tepláky, ale slušivé. S dětma nemám čas se pořád převlékat do venkovního a stačilo mi jednou, jet pro starší do školky v teplákách. Takže pokud máte málo času, chcete mít pohodlí a chcete vypadat dobře, džegíny jsou super volbou. Navíc, nikdy nevíte kde potkáte budoucího manžela milionáře s vlastním ostrovem a milionem aut v garáži. :D


Možná seznam časem rozšířím, ale teď mi přijdou jako nejdůležitější a nejpraktičtější, tyto tři věci. :)

Duhý den s rodinkou :)

Vím, včera jsem napsala dosti depresivní článek. Byl plný pocitů, které ze mě musely ven. Hodně z nich se ale po dnešku změnilo. Byla bych nerada, kdyby si někteří vysvětlili můj včerejší článek tak, že je má rodina špatná. Jsou úžasní. Někdy prostě vidíte věci jinak, než jsou. :)

Dnes ráno jsem se vzbudila brzy a zjistila, že nademnou dupe snad stádo slonů, kteří mluví španělsky. No byla jsem v šoku. Udělala jsem ze sebe člověka a vyběhla nahoru. Tam jsem potkala dvě hospodyně a dva kluky (Jeden z nich je malý chlapeček.) Jsou úžasní a moc milounký. Jelikož uklízeli kuchyň, tak jsem zaplula opět k sobě do pokoje. Seděla jsem si na posteli, volala s tátou a psala článek o školení. Najednou kouknu na podlahu a tam velikánský flek. Opravdu obří. Po prozkoumání jsem zjistila, že je to voda a teče odněkud z rohu. Okamžitě jsem běžela za hospodyní, ale ta nevěděla co dělat. Když přijela Edel, stále opakovala, že je to divné a že se to nikdy nestalo. Udělaly jsme si oběd a vzaly si ho na terasu. Bylo to úžasné. Pily jsme čaj a vyprávěla mi o své návštěvě Německa, kde nějakou dobu žila. Poté mi nabídla, že můžu jít na procházku. Běžela jsem se rychle převléci a už jsem šupajdila ven. Edel mi ukázala cestu do parku, je opravdu hodně blízko a vydala jsem se na cestu.

Byla jsem tam asi dvě a půl hodiny. Nevěřili byste, kolik je tu veverek. Běhají po parku, honí se a hrají si. Potkala jsem i zajíce. Neskutečně mi tato procházka pomohla. Zvedla mi náladu a já se na celou situaci mohla podívat z jiného pohledu. Bylo to, jako být zpátky doma.

Po návratu jsme s Edel zařídily pojištění ohledně auta. A ukázala mi, jak se pere. Ty pračky tady jsou neuvěřitelné. Mohla bych v ní pomálu bydlet. Poté jsme jely zařídit věci ohledně telefonu a bankovního účtu. Edel mi koupila první kávu ze Starbucks v USA a šly jsme zařídit telefon. Bohužel můj telefon tady nefunguje, tak dostanu Edel starý telefon na volání a svůj budu používat na wifi, protože tam mám email atd. Jako další jsme měly na pořadí banku. Bylo to na dlouho, úřednice si pořád chtěla povídat, ale byla opravdu milá. Takže teď mám svůj bankovní účet, kam mi budou chodit penízky. Doufám, že to bude v pohodě, protože jsem ho měla někde aktivovat, ale nenašla jsem kde. Měly jsme zařídit security number, ale to už jsme nestíhaly. Musely jsme pro děti do školky. Je to tam nádherné. Dokonalé prostředí pro děti. Ella ke mě hned běžela a chytila se mě, ale Harry mě odmítá. Nechce mi dávat ruku a nechce odemě pomoc. Ale myslím, že to bude brzy dobré. Dnes večer jsme si hráli všichni dohromady a už mě více bral.

K večeři jsme měli výborné burgery. Alan je opravdu dobrý kuchař. Při jídle mi vypadl burger z ruky, ale oni se jen smáli, že je to v pořádku a že si mám jídlo užít. Poté jsem jim pomohla uklidit kuchyň, abych se sžila s tím, jak to u nich po jídle chodí. Naučila jsem se se sušičkou a měla jsem absolutní volno. S Ellou jsme koukaly na pohádky a hrály si s plyšáky. Když šla spát, nechtělo se jí odemě, tak jsem slíbila, že spolu zítra budeme. Čeká nás totiž narozeninová párty, na kterou mě chtějí vzít sebou, abych nebyla doma sama. Někdy v červnu nás čeká setkání Au Pair a jejich rodin. Jsem na to zvědavá. Edel je z toho nadšená, je nadšená asi ze všeho ohledně mě, poznávání nových lidí a celého tohoto programu.

Zžívám se i se svým pokojem. Mám tady dole hodně soukromí a vlastní koupelnu. Ani jedno z toho, bych v ložnici pro hosty neměla. Zjistili jsme i, proč vznikl problém s vodou v mém pokoji. Je to ze sprchy, což je divné, ale je to tak. Příští týden mi ji prý opraví. Tudíž teď musím používat sprchu nahoře, hodně větrat a být opatrná. Mohla jsem se přestěhovat nahoru, ale už sem si tady zvykla. Hned vedle pokoje mám i velký gauč s televizí, kam můžu kdykoliv jít. Alan mi už i začal sestavovat skříně, je hodně šikovný.

Jsem tu sice v trochu bojových podmínkách, ale snaží se mi ve všem pomáhat. Cítím se opravdu jako člen rodiny. Je zvláštní, jak rychle si na sebe s někým zvyknete, když jste ztraceni v jiném světě. Edel je nadšená z toho, kolik lidí jsem potkala na školení. Zajímá se o mé oblíbené věci, jídlo a aktivity. Pořád opakuje, že můžu ve svém volnu kamkoliv. Můžu si půjčovat auto i jezdit vlakem. Můžu zmizet i na celý víkend.

Myslím, že budu mít úžasný rok. :3

Ano, i takové věci se najdou v lese. :D

Školení Au Pair in America

Na školení jsme po dlouhém čekání na letišti přijely s Katty opravdu pozdě. Jela s námi ještě slečna ze Španělska. Čtvrtá slečna vůbec nemluvila, tak jsme se nedozvěděli odkud je. Po příjezdu na hotel jsme dostaly všechny vodu (Vodu jsme dostávaly snad pořád.), jablko a kartu od pokoje. Byla jsem na pokoji s Roxie z Jižní Afriky a s Irene z Itálie. Irene už spala, tak jsem se seznámila tento večer jen s Roxie. Padla jsem mrtvá na svou postel a spala jak dřevo.

Ráno jsem se probudila kolem 5:30, hodinu před oficiálním budíčkem. Holky vstávaly už také, protože jsme ze stejného časového pásma. Seznámila jsem se s Irene a společně jsme si notovaly, že nemáme moc dobrou Angličtinu. Roxie na nás mezitím brebentila perfektně anglicky a my se jen smály. Snažila se nám s naší angličtinou pomáhat. Mluvila na nás pomalu a vše vysvětlovala. Po sprše jsem napsala Katty a šly jsme spolu na snídani. Na té se snad nedá nic zkazit a díky tomu jsme si jí vychutnaly. Bylo tam ovoce, jogurt, lupínky, bagel (Jedla jsem ho poprvé a je výborný.), mazací sýr, marmeládky, máslo, toasty, káva, čaj, mléko a džus. Kávu jsme první den neobjevily, tak jsme po snídani umíraly únavou.

Poté začalo školení. Musím říci, že tyto dny se nezastavíte. Vše je přesně na čas, nesmíte přijít pozdě. Jody se nám nejdřív představila. Starší paní, která byla Au Pair na začátku programu. Snažila sem vše podávat jednoduše a vtipně. Kolikrát jsme se neskutečně nasmály. Vyprávěla nám veselé příběhy jiných Au Pair, ale i ty méně šťastné. Školení má různé fáze. Učíte se, jak mluvit s dětmi, jak s nimi jednat. Jak se chovat k rodičům. Naučíte se základy první pomoci pro děti i dospělé. Většinu času jen sedíte a posloucháte Jody. Po první části, jsme měly 15 minut přestávku. Díky bohu za ní, protože jsme objevily kávu. Naši záchranu a spásu. U kávy se nás sešla početná skupinka. Všechny naprosto stejně vyřízené. S kávou v ruce a úsměvem na rtech, jsme pokračovaly na školení. Oběd byl, docela dobrý. Je to jiná kultura a jiné jídlo. Na to je třeba myslet. K obědu jsme měly nějakou masovou směs a tortily, pizzu a maso s rýží. K tomu byl ke každému jídlu salátek s výborným dresingem a zákusek. Poslední den jsme si mohly vybrat i něco, co vypadalo jako tepelně upravený banán. Jedna slečna z Brazílie nám vysvětlila, že je to nějaká zelenina, kterou u nich jedí skoro ke každému jídlu. Bylo to moc dobré. K večeři jsme první den měly balíček, protože jsme jely na New York City tour. Druhý den jsme měly kuře s naprosto dokonalou bramborovou kaší. Pizza tu je mimochodem hodně zvláštní. Je tlustá a nadýchaná. Upřímně? Máme v ČR lepší. :D

Jody nám řekla, že na školení vzniknou nejsilnější přátelství. Měla pravdu. Představte si, že jsme daleko, v cizím prostředí. Je vás 76 a všechny jste stejně vykulené. Ještě abyste si na takovém místě nenašly kamarádky.

Na školení se stala i poměrně nepříjemná věc. Jedna slečna zmizela. Odešla první den v noci a vrátila se až před odletem. Nikdo o ní nevěděl. Jody se jí nemohla dovolat a bála se. Poté, co se vrátila, byla poslána zpět domů. Lituji její HM. Je to samoživitelka se třemi adoptovanými kluky, která potřebuje pomoc. A teď? Přišla o Au Pair.

Ve středu večer jsme se šly projít do obchodu. A to bychom nebyly my, abychom něco neprovedly. Ztratily jsme se. Vylezly jsme jiným východem než jsme měly, i když jsme věděly kudy jít ven. Prostě jsme to chtěly zkusit jinudy. Je neuvěřitelné, jak velká balení všeho tu mají. Dvoulitrová ústní voda tu bude asi naprosto běžnou záležitostí. Koupila jsem si nové krásné hodinky, US nabíječku na telefon a nějaké serepetičky do vlasů. Katty si koupila sladkosti. Spokojeně jsme cupitaly zpátky na hotel, prozkoumat náš úlovek.

Nikdy by mě ani nenapadlo, nechat rodinu v takové situaci. I když jsem tu z toho rozpačitá, mám určitou zodpovědnost. Je třeba si pořádně promyslet, zda je Au Pair program opravdu pro vás, ale zároveň překonat strach. První dojem je nejsilnější. Problém nastává ve chvíli, kdy jste unavené a očekáváte něco jiného. V tu chvíli, se na to nedokážete podívat z odstupu  jen fňukáte. Ano, jako já včera. Dnes je už situace lepší a doufám, že takovou i zůstane.

První setkání s HF

Předem upozorňuji, že tento článek možná nebude takový, jaký jste ho očekávali. Nejspíš bude trošku depresivní. Protože začátky jsou těžké, je těžké vyjít z komfortní zóny. Je těžké opustit vše co znáte. Ten, kdo tomhle nezažil, to nepochopí. Myslela jsem si, že to bude těžké. Přesněji hodně těžké, ale neměla jsem pravdu. Je to to nejhorší, co jsem kdy zažila. Neustále si opakuji jestli jsem normální. Měla jsem zůstat doma, pracovat jako servírka, usínat s mou milovanou kočkou. (Ou, ta mi tak nepředstavitelně chybí. Kdyby tu byla se mnou, tak tu klidně zůstanu do konce života.) To jsou věci, které znám. Místo toho jsem bůh ví kde, s bůh ví kým a dělám bůh ví co. Ani já sama nevím, co dělám. Zase nějakou hloupost, jako vždy.

Dnes kolem třetí hodiny zakřičela Jody přes místnost plnou au pairs, ať se připraví ty, které jedou na La Guardia aiport. Popadla jsem své věci. Objala Katty, Karlu a Vanessu (Karla a Vanessa jsou naše dvě nové kamarádky z Mexika. Jsou neskutečné milé.) a utíkala k Jody pro informace. Jely jsme 4. Cesta nám utíkala rychle, díky milému řidiči Shaunovi. Byl úžasný. Celou cestu povídal o místech, kde budeme žít. Když jsme dojeli na letiště, holky vystoupily a já pokračovala se Shaunem k jinému vchodu. Cestou mi říkal, že se mám na výlety do NYC oblékat, jako kdybych neměla moc peněz. Mám si prý brát obyčejné kalhoty a trička. Kdybych si na sebe oblékla, to co dnes, někdo by mě buď okradl nebo by žebral. Dal mi turistickou brožurku o NYC a vysadil mě u mého vchodu. Bylo to jako ve filmu. Přijela jsem ve velikánském černém autě, řidič mi otevřel dveře a já vycupitala na podpatkách a s kloboučkem. Tady začal první problém. Měla jsem čekat u stánků s jídlem pod cedulí American Airlines. Ta tam však nebyla. Běhala jsem po letišti ověšená kufry a hledala pomoc. Každý mě posílal jinam a nikdo nic pořádně nevěděl. Potom se na mě usmálo štěstí. Poprosila jsem o pomoc slečnu, která zavolala mému HD a ten mě díky její pomoci našel bez problémů.

Cesta do mého nového domu byla dlouhá. Celou cestu z letiště byla zácpa. Prý je to v tuto hodinu normální. HD má velmi silný akcent. Bylo občas těžké mu rozumět. Hodně jsme se smáli, i když jsme si kolikrát vůbec nerozuměli. Je to vtipný a veselý člověk. Musím vám říct, tady je všechno tak jiné. I nebe se mi tu zdá jinačí. Mimochodem, američané řídí jako čuňátka. Raději se na to připravte, pokud sem chcete jet. :D

Po příjezdu domů mě přivítala HM a děti. Trochu se styděly, ale brzy mě objímaly a hrály si se mnou. Harry má trochu problémy s mluvením a tento týden začal chodit na logopedii. Snažila jsem se Elle vysvětlit, že mi musí věci říkat pomalu, protože angličtina není můj rodný jazyk, ale moc to asi nepobrala. :D Poté mi ukázali můj pokoj. Vím, spousta z nás ho má ve "sklepě". Dávám sklep do uvozovek, protože tady je sklep něco jako společenská místnost. Ale trochu mě šokoval. Jsem sice první au pair, ale není tu skříň. Ani malá komoda. Všechny své věci mám stále v kufru a přehrabuji se v něm jak krtek. Je to trošku nepohodlné. Byla tu i zima, ale HM mě naučila používat topení pro můj pokoj. A co je nejhorší? Mám v pokoji jen malé okýnko. Pro někoho, kdo miluje světlo a přírodu je tohle ten největší trest na světě. Postrádám i jakýkoliv věšák, místo na fotky, žárovku v jedné lampičce a hlavně? Postrádám peřinu! Mám jen přehoz přes postel.

Na druhou stranu. Má HF je skvělá. Jsou hodní, ochotní a snaží se mi ve všem pomáhat. Když něčemu nerozumím, zopakují to pomaleji nebo mi to vysvětlí na příkladu. A hlavně děti nejsou moc rozmazlené. Díky bohu, znají i zákazy. HF mají pro mě pouze pár pravidel. Když řídím, věnovat se pouze řízení. A když jsou děti v bazénu, nekoukat do telefonu ani nikam jinam. Musím je neustále sledovat. To jsou naprosto pochopitelná pravidla.

Jak jsem psala na začátku, začátky jsou těžké. Nejraději bych okamžitě sedla na letadlo a letěla domů. Řekla jsem si, že tomu dám měsíc až dva. Nebudu nic lámat přes koleno a kdybych se tu stále necítila, tak poletím domů. Už i takto krátký čas tady, mě mnohému naučil. Je ale možné, že si za měsíc nedokážu představit odjezd. Nevím, co bude zítra ani pozítří. Nevím absolutně nic. Vím jen, že chci brečet, brečet a brečet. Zabořit nos do kožichu mé kočky a pít kakao ve vlastní posteli. Tomu se moji drazí říká opravdu velký stesk po domově.

Všem, kteří jsou ve stejné situaci, přeji hodně štěstí, trpělivosti a odhodlání. Budeme ho potřebovat. Nejtěžší část nastává po příjezdu do rodiny. Musíme tyhle pocity překonat, protože jsou zbytečné. Rok uteče rychle a nakonec si budeme ještě vyčítat, že jsme fňukali a ztráceli tím čas. A hlavně,musíme držet při sobě a pomáhat si během těchto pocitů. Pamatujte si, nikdy nejsme sami. Kolem nás je spousta lidí, kteří nám pomohou, jen je musíme nechat.

New York, I love you.. klišé, které jsem pronesla i já :D

Pokud se rozhodnete jet jako Au Pair, nevyhne se vám new York City tour, pokud se na něj přihlásíte. Pár dnů před odletem vám přijde email, kde si jej zarezervujete. I když vám rodina řekne, že vám výlet zaplatí, stejně se musíte zarezervovat. Jedna au pair to neudělala a měla trochu problémy.

Na tour se jede k večeru, po hodně dlouhém a vyčerpávajícím školení. Jakmile nasednete do autobusu a budete projíždět New York, únava zmizí velmi rychle. Nejdříve jsme projížděli Bronxem. To byl kulturní šok číslo dvě. Všude hory pytlů s odpadky. Když říkám hory, tak tím myslím kopice vysoké jako já. Silnice v NY jsou neskutečně plné. Cesta trvá dlouho, ale máte stále na co koukat.

Naše první zastávka byla v Rockefeller Center. Vyjeli jsme na úžasnou vyhlídku, ze které jsem se nemohla nadechnout. Taková nádhera. Na jedné straně Central Park a na druhé Empire State Building. Rozeběhly jsme se na všechny strany a lokty si prorážely cestu za nejhezčím výhledem.

Další zastávkou byla Times Square. To co vidíte ve filmech, je jen slabý odvar skutečnosti. Nedokážu ani popsat, jak velké jsou reklamní obrazovky. Všude jsou světla, hluk, různí lidé. Vše dohromady. Na Times Square jsme měly krátký rozchod. Využily jsme ho k nákupu pohledů a samozřejmě k focení. K autobusu jsme pomálu běžely. Šly jsme přesně na čas, ale spěchat jsme nemusely, protože dvě au pair přišly o 20 minut později kvůli nějakým hloupostem do vlasů. Na školení nám neustále opakují, že dochvilnost je jedna z nejdůležitějších vlastností, které au pair musí mít. Během čekání pár au pair dělalo problémy. Jedna chtěla wifi, další nastartovat autobus kvůli nabíječce. Byly hodně nepříjemné a hlučné. Nenechaly jsme si tím ovšem zkazit náladu. Kdo by si ji nechal zkazit po tak úžasném zážitku?

Poslední zastávkou byla Statue of Liberty. Byla už noc, zima a byli jsme od sochy svobody trochu dál, než bychom si přály. Ale i přes to, to byl úžasný zážitek. Vždyť Socha Svobody znamenala pro spoustu lidí nový život, nové šance, lepší budoucnost. Nedokážu ani popsat, jak silný je to zážitek. Dívat se na Ellis Island a Sochu svobody. Moc pro mě znamenalo, že jsem byla na tomto úžasném místě, které je plné nadějí v lepší zítřky.

To nejlepší nakonec. Hory odpadků na ulici. Mimochodem, viděli jsme i větší. :D

Hello America :3

 Už se stalo to, na co jsem tak dlouho čekala. Řeknu vám, byl to očistec. Pokud vám někdo bude říkat, že to bude těžké. Nemá pravdu, bude to ještě horší. Je těžké nechat vše doma a odjet mezi úplně cizí lidi. Jediné, co vás bude uklidňovat, je vědomí toho, že všechny holky v místnosti na tom jsou stejně. :D

Včera v deset hodin ráno jsem už nervózně stepovala na letišti. Jel se mnou taťka, jeho přítelkyně a ségra. Přijela za mnou i teta se sestřenicí a bratrancem. Chvíli poté přijela Katty. Rozhodly jsme se jít odbavit kufry a zase se vrátit. A světe div se, vešla jsem se do váhového limitu. Sice o fous, ale vešla. Ve 12 jsme prošly kontrolou, obě v pořádku (kupodivu i bez trapasů). Bloudily jsme a bloudily, až jsme dorazily k terminálu. Celou dobu jsme si nadávaly, protože jsme si vymyslely opravdu kravinu.

Hned před nastoupením do letadla, se nám stal další trapas. Najednou hlásili Katty jméno. Vůbec jsme netušily co se děje. Zmateně jsme se rozhlíželi a nevěděly co dělat, nakonec jsme zjistily, že jí jen zapomněli dát nějaký lísteček ohledně kufru. První let se kvůli špatnému počasí neobešel bez turbulencí, kterým se ale všichni smáli. Nikdy předtím jsem neletěla. Neustále jsem se nakláněla z okýnka a kdybych mohla, vystrčila bych z něj půlku těla. Dostaly jsme koláček a pití. Pomálu jsme to nestihly ani sníst a už jsme přistávali. Letadlo s námi házelo ze strany na stranu, ale pilot vše zvládl na jedničku.

Ve Frankfurtu jsme si chvilku sedly na sedačky vedle nabíječek, byla to naše jediná záchrana. Pořád jsme si říkaly, že se ještě můžeme otočit a zavolat mému taťkovi, aby pro nás přijel. Chtěly jsme jít k letadlu na čas, ale zjistily jsme, že jsme si blbě přečetly čas. Díky naší chybě, jsme nemusely skoro čekat. Místo mezi sedačkami bylo hodně malé, ale sedačky neskutečně pohodlné. Dostaly jsme polštářek a deku. Vedle nás seděla moc milá slečna. Všechny jsme si jako první pití daly víno a přiťukly si. V televizi na sedačce bylo neskutečné množství filmů, chtěla jsem se kouknout na spoustu věcí, ale s Katty jsme si věčně povídaly a chichotaly se. Nakonec jsme si pustily film "How to be single" obě najednou. Kdo tenhle film neviděl, pusťte si ho. Je skvělý, celou dobu jsme se smály a ani nám nevadilo, že je v angličtině. Byly u něj anglické titulky, které nám hodně pomohly. Let byl dlouhý, ale neskutečně rychle utekl.

Najednou jsme stály na letišti v USA a netušily co dál. Už nebylo cesty zpět. Při čekání fronty na imigračním jsme málem vystály důlek, ale nedá se říct, že by fronta nepostupovala. Na imigračním chtěl úředním pas a DS. Zeptal se na pár otázek, vzal razítko a klep. Byla jsem oficiálně vpuštěna a území USA. Katty prošla také bez problémů. Šly jsme hledat naše kufry. Katty najednou vykřikla, že vidí můj, ale její nikde nebyl. No už jsme začaly zmatkovat, ale nakonec byl jen dobře schovaný. Vzaly jsme si je a šly hledat někoho z agentury. Na letišti stál černoch s naší cedulkou, po chvilce přiběhl druhý. Vzali nám kufry a šly jsme za nimi. Kdyby nás v tu chvíli odvlekli bůh ví kam, bylo by nám to asi jedno. Byly jsme v neznámu a netušily. Odvezli nás na jiný terminál, kde nás přenechali nějaké slečně. Čekaly jsme a čekaly na další au pair. To čekání bylo neskutečné. Vedle nás seděli opravdu divní lidé. To byl první kulturní šok. Asi tady neznají kapesníčky. Neustále popotahovali a chrchlali. Nakonec jsme byly 4 au pair. Přijelo pro nás auto a odvezlo na hotel. Přijely jsme kolem jedné v noci zdejšího času.

Letenky...Hurá

Říkala jsem, že příští článek bude nejspíš už z USA. Omyl. Dnes se událo něco, co si zaslouží být zveřejněno. :D

Dnes nám konečně s Katty přišly informace o našich letenkách. Letíme s Lufthansou 16. května v 14:05. Přestupovat budeme ve Frankfurtu, kde budeme mít dvě hodinky čas na potulování po letišti.

Skákaly jsme do stropu. Jásaly jsme a domluvily se, že až Katty přijde domů, vybereme si sedačky. Obě jsme dobře naladěné zasedly k počítači. Jenže ouha. Všichni jste si už povšimli, že jsme asi chodící katastrofy. První problém byl hned na začátku. Nevěděly jsme, jak se dostat do Check in. Vůbec se nám nešlo přihlásit. Nakonec jsme to nějakým záhadným způsobem dokázaly přes My Booking. Zjistily jsme, že si můžeme i sedačky zamluvit dohromady, což by bylo super, kdyby jedna nebyla zrovna u PC. Začaly jsme nadšeně zkoumat stránky. Když jsme se dostaly k select seats, čekalo nás velké překvapení. Tady nastal problém číslo dvě. Za let Praha - Frankfurt chtěli 11 dolarů a za let Frankfurt - NY 35 dolarů. Začaly jsme se čertit a hledat informace, protože to mělo být zdarma. Hledaly jsme možná půl hodiny a pak zjistily, že zadarmo je select seats 23 hodin před odletem. Takže další trapas. Jsem zvědavá, co se nám stane po příletu.

Jinak je My Booking super věc. Zjistíte, jak dlouho bude trvat let a můžete si tam zamluvit dietní jídlo. Také se tam dozvíte, jakým letadlem letíte. Pokud máte nějaké speciální potřeby, třeba jste na vozíčku, můžete to tam zapsat. Palubní personál vám potom pomůže, třeba přistaví vozíček atd.

Mimochodem, v letadle bude prý i wifi. Možná přidám článek rovnou z letadla. :3

Už jen 15 dní

Jak nadpis článku napovídá, za 15 dní se se mnou vznese letadlo. Poletím daleko od kamarádů, rodiny, kočky. Prostě daleko od všeho. Abych byla upřímná, jsem k smrti vyděšená. Na jednu stranu se neskutečně těším a nejraději bych už stála s kufry na letišti. Na druhou stranu mám hlavu plnou otázek.

"Budu vůbec schopná aspoň pípnout?"

"Co tam budu dělat?"

"Co když si nesedneme s rodinkou?"

Většinou to jsou naprosto stupidní otázky, které mě ale děsí. Ruku na srdce, koho neděsí neznámé? Kdo se do takových akcí vrhá bez strachu a obav? Pokud někdo takový existuje, obdivuji ho. Mám pocit, že za chvilku začnu běhat po práci a křičet. Vím, že panikařím zbytečně, ale bez toho se prostě asi neobejdu. Můj mozek totiž usoudil, že bych se jinak mohla nudit. Ale to, že nebudu schopná mluvit není neopodstatněná obava. Má první hodina angličtiny byla totiž naprosto tragická.

Do třídy vešla milá učitelka. Jenže ouha, už před hodinou se říkalo, že mluví jen anglicky. Mému malému dětskému mozečku nedošlo, že to není možné. Určitě to bylo záměrně rozšířené, protože na nás milá paní učitelka spustila anglicky. Nějakým záhadným způsobem nám vysvětlila, jak se představit. Každý řekl "My name is ...", jen slečna Čampulková nic. Byla jsem v takovém šoku, že jsem ani nepípla a v očích jsem měla slzy. Věděla jsem, co po mě chce. Bylo mi jasné, že mi nikdo hlavu neutrhne. Ale já nemohla vydat ani hlásku. V tu chvíli učitelka zazmatkovala a začala mě uklidňovat česky. No do konce hodiny ze mě nikdo nedostal ani jedno slovo. :D

Příští hodinu jsem už komunikovala normálně a do teď se podobný zásek nedostavil. Kdo ví, třeba při příletu na letiště ztratím hlas a bude to. Né, tomu absolutně nevěřím, protože letím s Katty a my dvě zobáček zavřít neumíme. Což jsme si ověřily na ambasádě. :D

Příští článek, pokud mě ještě něco necvrnkne do nosu, bude už z USA. Mějte se krásně a užívejte si první májový den. :)